Narodit se o dvacet let dříve, neměla by to Lenka s pracovním uplatněním vůbec jednoduché. Dnes jí technologie pomáhají a kompenzují její handicap. „Ještě že všechny ty vychytávky existují, jinak bych si snad pořídila chov poštovních holubů.“
Narodila jsem se předčasně v sedmém měsíci s diagnózou dětská mozková obrna. Sice to na mně není až tolik vidět, ale trochu mi šmajdají nožičky, ruce sice nejsou nejšikovnější, ale chválabohu fungují, a bohužel ani oči neslouží dle mých přání. Ale měla jsem v životě štěstí hned od narození. Moje maminka se mi věnovala ze všech sil, přestože i ona od mého narození bojuje se svým hendikepem (Crohnovou chorobou). Podporovala mě, abych získala slušné vzdělání - nejdříve jsem v Jedličkově ústavu absolvovala obchodní školu bez maturity, pak jsem si ale maturitu dodělala v obchodní akademii pro zrakově postižené v Butovicích.
Po maturitě jsem pracovala na tréninkovém pracovišti občanského sdružení Borůvka jako prodavačka, ale více než komunikace se zákazníky mě bavilo účetnictví. Mám ráda systém, logiku a pořádek. Borůvka mi nabídla stáž ve firmě, která zaměstnává pouze lidi se zdravotním postižením. Stáž měla trvat čtrnáct dnů, ale světe div se, už po týdnu jsem dostala nabídku nastoupit do pracovního poměru jako fakturantka. Takže na své původně stážistické židli spokojeně sedím už čtvrtým rokem a rozhodně ji nehodlám opouštět.
Co jsem vlastně dělala? Nejdříve to tedy byly jen faktury, ale postupně mě pouštěli k dalším dokladům a operacím a já mohla poznat, jak daleko je od školní teorie k opravdovému účetnictví. Je to tu fajn, hezká práce, dobré vztahy, baví mě to. Snad i oni jsou se mnou spokojeni, když mě nominovali do soutěže Hendikepovaný zaměstnanec roku. Skončila jsem ve finále.
Jsem ráda, že žijeme ve světě technologií, protože ještě v minulém století bych si v téhle práci ani neškrtla. Největším pomocníkem je počítač. Není to jen tak obyčejný počítač. Monitor je velký pomalu jako letištní plocha, kolegyně někdy vtipkují, že kdyby byl jenom o kousek větší, měla bych si pořídit kolečkové brusle, abych dohlédla z jednoho kraje na druhý.
Samozřejmě i systém mám upravený tak, jak potřebuji. Používám velké písmo, kurzor, přizpůsobené barvy a tak. Je to super, ale má to jednu drobnou nevýhodu, písmo je na tom obřím monitoru tak velké, že všichni už z dálky vidí, co dělám, nemůžu si v práci zalenošit.
Horší to bylo s papírovými doklady, ty do počítače jednoduše strčit nejdou. Ale i tohle mělo řešení. Mám obří čtecí lupu, která zvětší vše, jak potřebuji, a má plno dalších super funkcí.
Telefon mám tlačítkový, takový ten model s velkými tlačítky pro seniory. Seniorský telefon v mém věku? No jo, zní to hloupě, ale pro mě je to neocenitelná pomůcka. Schválně, zkuste si vzít ten svůj chytrý mobil, zavřít oči a neohýbat prsty. Uvidíte, jak je těžké se na dotykový displej strefit, když na něj špatně vidíte a jemná motorika u mě příliš jemná není.
Trochu hůře se mi mluví a popravdě hrozně nerada komunikuji s lidmi, které neznám. Někam zavolat? Něco vyřídit? To je vždycky lovení bobříka odvahy. Naštěstí většinou nemusím, máme přece e-maily, hurá! A pro přátele jsem na facebooku nebo na skypu. Ještě že tyto vychytávky existují, nevím, jak bych to řešila dříve. Asi bych si pořídila chov poštovních holubů.
Někdy mívám křeče a nezvládnu se dopravit do práce. I tahle situace má řešení. Zapnu si počítač doma a přes teamviewer se připojím do toho v kanceláři. Můžu vesele účtovat klidně z postele. Náhodný návštěvník kanceláře pak stojí v němém úžasu před obrovským monitorem, který pracuje úplně sám. No, zkrátka automatická virtuální kancelář.
Mám sice hendikep, ale to neznamená, že nemůžu dělat běžnou práci a mít plnohodnotný a šťastný život. A když se rozhlédnu kolem, myslím, že o dost šťastnější, než většina lidí okolo.