Neděle od slova nedělat. A především krásný slunečný den vybízející k načerpání nové energie. A tak opouštím dlouhou městskou izolací a vyrážím se svou drahou maminkou do lesů. Po pár kilometrech v nohách, uprostřed panenské přírody, kde se vzala, tu se vzala, na stromě visí rouška. Ta modrá, chirurgická jednorázovka. Použitá, fuj, naprosto nechápu. Jsem zvyklá sbírat po lese pětky, kelímky od jogurtů nebo obaly od tatranek, ale tohle? Tak už se k ní hrnu. „Nesahej na ní,“ brzdí mě máma. „Může být infekční.“ Má pravdu, netuším, zda tu visí pár minut, nebo týden.
Přicházíme do vesnice a u popelnic se mrouskají kočky. Ale ne, nemrouskají, perou se o roušku. Tu modrou, chirurgickou. Tu nedostatkovou, co nás má chránit a místo toho se stává potenciálním zdrojem nákazy.
Začínáme s mámou počítat. Vezmeme jedno stotisícové město, třeba Liberec. Kdyby každý obyvatel použil dvě chirurgické roušky za den, je to denně 200 000, za týden 1,4 milionu, za měsíc přes 5 milionů kusů jednorázových roušek, co mají skončit v odpadu. Vyráží nám to dech.
Po příchodu domů zapínám internet a zkoumám, jak tyhle roušky likvidovat. Státní zdravotní ústav vydal hezké doporučení:
Použité roušky vložte do plastového pytle s tloušťkou minimálně 0,2 mm, zavažte. Následně jej vložte do dalšího plastového obalu a znovu zavažte. Takto zabezpečený odpad vhoďte pouze a jen do černé popelnice (na směsný komunální odpad) standardním způsobem.
Tak teď už chápu, proč rouška skončila na stromě - dotyčný sebou neměl dost zavazovacích plastových pytlů.